Příspěvky

Pochybovat je správný.

Obrázek
Mám to.   Už vim,  proč to občas prostě nejde.  Proč si někdy nedovolim říct to,  co chci.   Proč se bojim.  Proč mám strach.  Protože bez strachu bych to nebyla já.  Je důležitý se občas bát.   Nebejt si jistej.  Pochybovat.  Kdybych o sobě nepochybovala,  nemůžu samu sebe posouvat dál.  A tim pochybovat nemyslim nenávidět. Svoje tělo. Svoje chování.  Sebe.   Myslim tim,  občas se nad sebou pozastavit.  Nad tim,  co a jak děláme.  A jestli jsme vůbec šťastný. Jestli to děláme rádi.




  Nemáme čas na pochyby.  Na přemýšlení o nás samotných.  Nemáme čas říct si: "tohle sem fakt posral."  Na venek to říkáme až moc.  Ale nikdy si to v sobě neuvědomíme.  Ještě horší to je s tim,  pozdvyhnout sám sebe větou: "tohle se mi povedlo." To už ani na venek nedokážem říct.  Natož sobě.  Protože chválit sám sebe a věřit si je prej něco špatnýho.
 Kravina. 
 Měj se rád.  Pochybuj o sobě,  ale jenom ve chvílích,  kdy budeš cítit,  že je to správný.  Pochybovat.  Zároveň se chval a v…

Kdo jsem? Sama nevim.

Jenom jsem ti chtěla říct, že to je v pohodě.  Je v pohodě, že nevíš.  Já taky nevim.  A nevim toho víc, než si myslim.  Občas je to děsně na nic.  Nevědět.  Kdo jsem.  Myslela jsem si,  že to vim.  Že jsem se našla.  Ale ukázalo se, že toho mám ještě hodně na práci.  V sobě.  Musim to tam uklidit.  Vytřídit. Co tam chci a co ne.  Ale nebudu se snažit zapomenout.  Zapomenout nejde.  Můžu to přijmout a nechat odejít, ale sama v sobě nesmim nic uspěchat.  
Taky  jsem zmatená z toho, jak se furt měnim.  Nevim,  jestli se mi to líbí nebo ne.  Dřív jsem si řikala,  že nevim,  jestli to chci bejt furt já, nebo někdo jinej.  Ale teď vim,  že to vždycky budu já.  I kdybych každej den byla zvenku jiná.  To, jak se pořád objevuju. 
Lidi v mým životě přicházej a odcházej.  Kamarádi.  To je taky to,  co chci říct.  Můžeš se rozejít se svym klukem,  pohádat se s kamarádkou a najednou se z člověka, kterej tu byl nějakej kus života s tebou, stane někdo cizí.  Pro tebe.  Nemáte si co říct.  Tak se …

Pojď si sám sebe víc vážit a nebát se být tím, kým chceš.

Pro hudbu ke čtení klikni zde:


Je to na hovno. To celý. To, jak  si hrajem na něco, co nejsme. Zkreslujem realitu. Tak, aby nám se to líbilo? Abychom my byli spokojený? Nene. My to děláme, protože se bojíme, co by na to řekli ostatní. Co by mi řekla máma, kdybych jí řekla, jak to včera bylo. Co by mi  řek táta, kdybych mu řekla, že neni mym snem přebrat po něm rodinou firmu. Co by mi řekli kamarádi, kdybych s nima v něčem nesouhlasila. Budem radši dál dělat, že včera žádná  párty nebyla, že tátovu firmu budeme s radostí vést do důchodu a souhlasit se všim, co nám kdo řekne.Je to v pohodě? Jo? Žije se nám v tom dobře? Neřekla bych. 

Co kdybychom se už přestali bát. Přestali se bát, že by se něco někomu nelíbilo. Co kdybychom začali dělat a říkat to, co chceme my, a ne ostatní. Co kdyby nám bylo uplně jedno, co si o nás kdo myslí. Je to těžký. Já vim. Taky to zatim neumim. Neumim to všechno nechat plavat. Nejde mi to. Ale já věřim, že jednou to pude. Že jednou se dostanu do bodu, kdy mi t…

O tom jak bychom to neměli brát tak vážně.

Dneska by se těžko našel člověk v mým věku, kterej nemá facebook, nebo instagram.  Štve mě to. Že jsem se tím nechala tak moc pohltit. I když.  To já jsem na tom ještě dobře. No.  To je jedno.  Nechci tu teď řešit ostatní. Jenom chci říct, že je potřeba to brát s nadsázkou.  Všechny ty "fejsbůky"  a "snepčety". Taky Instagram a Twitter.  Prostě všechno. Všechny ty sociální sítě nebrat tak vážně. Jednou jsem byla ve fázi, kdy jsem si počítala kolik mám lajků na profilovce.  Naštěstí jsem se u toho přistihla a uvědomila si to brzy.  Ale spousta lidí počítá dál. A počítaj a počítaj, až najednou zapomenou na ten svět kolem.  Rodinu.  Přátelé.  A teď nemyslim ty "přátelé"  na facebooku.  Záměrně jsem napsala "přátelé" v uvozovkách, protože to jsou jen virtuální lidé.  Sice existují a můžou to být jedni z vašich nejbližších, ale tam.  V tom světě, ve kterym se zatim nikdo z nás moc dobře nevyzná,  tam to je vždycky někdo jinej.  Každej máme ten den s…

Krysař.

Jsem bezmocný.
Chci se dozvědět,  proč si lidé tak ubližují.
Slyším hlas,  co mi říká ať to zkusím.
Vidím lid,  který potřebuje pomoc,  ale neví o tom.
Toužím po svobodě a míru mezi námi.
Jsem bezmocný.

Tvářím se,  že jsem silný a mocný.
Prožívám ten neklid a válku v nás.
Dotýkám se ostatních životů.
Dělám si starosti o naši zemi.
Pláču nad mrtvými těly.
Jsem bezmocný.

Dobře rozumím, že to všechno sám nezvládnu.
Tvrdím,  že člověk má city.
Sním o tom,  že ty city najde.
Snažím se pomáhat lidem.
Doufám, že to jednou skončí.
Jsem bezmocný.


Ale ono to tak neni, Vali.

Ke čtení si pusť písničku: Happier od Eda Sheerena. Psala jsem to při  ní. Tak ať  to máš se všim všudy.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                             Happier / Ed Sheeran

Jsem si  vždycky řikala, jak všechno zvládám.  Jak mám v programu milion aktivit. Pořád něco dělám. Dokážu bejt silná. Postavit se ostatním. 
Ale ono to tak neni, Vali. Vlastně nic z toho, co jsem si  myslela, že dělám, se mě vůbec netýká.  Já si furt nalhávala, jak  mě ty všechny aktivity bavjej a naplňujou. Ale ne. Tak to neni.  Vlastně jsem celou dobu šla proti sobě. Vysilovala se a myslela si, jak to všechno  zvládám. Ne jenom ven, ale ani sobě jsem nechtěla přiznat, že to nedávám.
 A pak prostě začnou chodit znamení. Třeba to, že spěcháš na autob…

Už je to nějakej ten pátek. Co se naše duše rozešly.

Už.. Už je to nějakej ten pátek, co se naše duše rozešly...Asi jim spolu přestalo bejt dobře. Co  já vim. Jenom ti chci říct, že mě to mrzí. Ale asi to tak mělo bejt. Stejně by se to stalo. Dřív nebo později. Všechny ty problémy, nejasnosti a z obou stran skrývaný potřeby něco vyřešit se najednou na tolik nafoukly, až praskly. Všechno to najednou bylo tak  jasný. Jak facka. Já z toho byla hotová. Brečela jsem. Vztekala se. Byla naštvaná. Na sebe. Na Tebe. Prostě se to všechno posralo a já nevěděla co mam dělat. Jak to celý napravit. Ja to v tu chvili ani nechtela napravit. Ale teď. S odstupem času si uvědomuju, že jsem za to vlastně strašně vděčná. Protože kdyby se to nestalo, nerozsypalo se, tak jsme spolu vpřetvářkách a hraní růžovýho života do teď. My nežily v  pravdě. Jenom jsme v ní chtěly žít.  Ale ta pravda je,  že jsme nevěděly, co to pravda je. Pravda je o důvěře a porozumění. O pochopení. O hádkách a usmíření. Jenom my zatim svejma dětskejma ocima viděly něco uplně jinýho. J…